[Rossi D]

Windows 7 a Vista ožívají. Fanoušek je vzkřísil s nejnovějšími bezpečnostními aktualizacemi z ledna 2026



  Fanouškovský projekt vzkřísil Windows 7 a Windows Vista ve formě instalačních ISO obrazů, do kterých jsou už předem integrované dostupné bezpečnostní záplaty. U Windows Vista mají aktualizace sahat až zhruba do ledna 2026, tedy výrazně dál, než kam končí běžná domácí podpora těchto systémů.
 
Za vydáním stojí modder vystupující pod přezdívkou Bob Pony. Článek vysvětluje, že je to možné díky programu Premium Assurance Updates, který Microsoft používá k prodloužené údržbě starších systémů zejména pro organizace, a přirovnává to k rozšířené podpoře, kterou Microsoft nabízí u Windows 10.
 
Text zároveň varuje před praktickými riziky: i s řadou moderních záplat mohou být takto staré systémy stále zranitelné a nevhodné pro běžné připojení k internetu. Doporučení je zvažovat použití spíš pro nostalgii, ideálně ve virtuálním stroji nebo izolovaném prostředí.
 
Kritika: I když integrované záplaty znějí lákavě, u neoficiálních ISO zůstává zásadní otázka důvěryhodnosti a ověřitelnosti toho, co přesně obsahují. Druhé omezení je mimo bezpečnost také kompatibilita hardwaru a moderních aplikací, takže „vzkříšení“ je v praxi spíš pro nadšence a laborování než pro normální pracovní počítač.
 

---

Quishing: Myslete, než skenujete, QR kód může být past



  Quishing je forma phishingu, která zneužívá QR kódy. Protože je skenování rychlé a působí „bezpečněji“ než klikání na podezřelé odkazy, lidé často přestanou být ostražití. Útočníci toho využívají tak, že buď fyzicky přelepí legitimní QR kódy vlastními nálepkami například na parkovacích automatech, kioscích nebo v restauracích, nebo posílají QR kódy v e mailech a zprávách. Po naskenování se oběť dostane na podvodnou stránku, která se tváří důvěryhodně a snaží se vylákat platební údaje, přihlašovací data nebo přimět uživatele k instalaci škodlivého souboru.
 
Článek upozorňuje, že QR útoky mohou obcházet část běžných ochranných mechanismů, protože antispam a antiphishing filtry se tradičně více soustředí na text a odkazy, zatímco obrázky s QR kódy analyzují méně důsledně. Útočníci navíc zkoušejí maskování pomocí nestandardních barev a tvarů. Zaznívá i varování, že skutečný rozsah problému může být vyšší, protože mnoho incidentů se neodhalí nebo nenahlásí.
 
Doporučení je jednoduché a účinné. Skenovat jen tehdy, když dává smysl kontext a zdroj, po naskenování vždy zkontrolovat adresu webu a být mimořádně opatrný, když stránka chce platbu nebo přihlášení. U nečekaných zpráv s QR kódem je lepší ověřit pravost jiným kanálem. K tomu patří i základní digitální hygiena: silná hesla, dvoufázové ověřování a aktualizace systému i aplikací.
 
Kritika: Článek správně vysvětluje princip a typické scénáře, ale zůstává spíš u obecného varování a méně rozlišuje, které situace jsou nejrizikovější a jaké konkrétní kontrolní kroky mají v praxi nejvyšší efekt. Chybí i praktické příklady falešných adres a typických triků na platebních stránkách, které by čtenáři pomohly rychleji poznat past při reálném skenování.
 

[Rossi D]

Emulátor IDE-ATAPI disků s otevřeným zdrojovým kódem pro starší počítače



  PicoIDE je open source emulátor zařízení IDE a ATAPI pro starší počítače. Vloží se jako běžná mechanika do 3,5 palcové pozice a pro systém se tváří buď jako IDE pevný disk, nebo jako ATAPI CD ROM. Místo stárnoucích mechanických disků a optických mechanik tak používá obrazy uložené na microSD kartě, takže lze snadno přepínat mezi různými instalacemi, hrami a archivy bez pálení disků a bez rizika selhávajících laserů či ploten.
 
Projekt podporuje běžné formáty obrazů pro CD ROM (například bin a cue včetně audio stop, také iso) i pro disky (například img, hda, vhd, hdf). Připojení je řešené standardním 40 pin IDE konektorem a napájení přes Molex. Uvádí se podpora režimů PIO a multi word DMA, konfigurace přes ini soubor na kartě a také audio výstup pro CD zvuk. Jádrem je mikrokontrolér řady Raspberry Pi RP2350 a existují dvě varianty, levnější základní a dražší s čelním panelem a pohodlnějším ovládáním, případně i bezdrátovou správou obrazů.
 
Kritika: Je to skvělý nápad pro zachování funkčnosti retro sestav, ale reálnou hodnotu ukáže až kompatibilita s opravdu vybíravými deskami a BIOSy, protože právě tam podobné emulace občas narážejí. Druhé riziko je praktické, uživatelé mohou mít tendenci používat jednu krabičku jako univerzální náhradu všeho, ale pro některé scénáře pořád může být jednodušší specializovaný adaptér jen pro disk nebo jen pro optiku.
 

[Rossi D]

SSD disky NVMe fungují na PCI slotech z éry Pentium 3 s malými úpravami



  Nadšenec ukázal, že i moderní NVMe SSD lze rozběhnout na velmi staré platformě z éry Pentium III, která má jen klasické PCI sloty. Nejde o „zázrak“, ale o chytrý řetězec redukcí: M.2 NVMe disk se dá do adaptéru na PCIe kartu, ta se vloží do převodníku PCIe na PCI a celý komplet se pak zasune do rychlejšího 66 MHz PCI slotu na staré desce. Výsledkem je, že systém disk vidí jako běžné PCI zařízení, takže to funguje bez speciálního ovladače.
 
Výkon je samozřejmě omezený samotnou PCI sběrnicí, takže se NVMe disk pohybuje jen v rychlostech, které dnes působí skromně, ale na poměry tehdejší doby to je zajímavé. Zveřejněné benchmarky ukazují sekvenční čtení okolo 208 MB za sekundu a zápis okolo 58 MB za sekundu. I když to není ani zlomek toho, co umí NVMe v moderním počítači, v praxi může být systém citelně svižnější díky mnohem lepším přístupovým dobám SSD oproti klasickým plotnovým diskům.
 
Celé to je spíš důkaz, že standardy a mosty mezi sběrnicemi umí překvapivě hodně, když se použije správná kombinace hardwaru. A zároveň připomínka, že velká část „pocitu rychlosti“ u starých počítačů stojí hlavně na latenci úložiště, ne jen na maximální propustnosti.
 
Kritika: Je to pěkný technický kousek, ale z praktického hlediska je to hodně složitá a křehká sestava redukcí, která dává smysl hlavně jako experiment nebo retro zábava. Po staru by stejnou službu často udělalo i obyčejné SATA SSD přes starší řadič do PCI, protože PCI sběrnice je stejně úzké hrdlo a největší přínos je v odezvě, ne v honbě za moderním rozhraním.
 

[Rossi D]

Toto zařízení menší než váš telefon uloží 100 TB dat a ze slabých SSD buněk udělá jedny z nejlepších



  IBM si pro svá datová úložiště nejde cestou běžných SSD od tradičních výrobců, ale vyvíjí vlastní moduly FlashCore pro řadu FlashSystem. Na první pohled vypadají jako standardní výměnné disky do šachty, ale uvnitř jsou spíš malým specializovaným počítačem: kromě velké kapacity přidávají vlastní výpočetní výkon, takže část práce, která by jinak zatěžovala řadiče a procesory úložiště, probíhá přímo na disku.
 
Klíčová je kombinace výkonného čipu AMD Versal a logiky, která zvládá hardwarovou kompresi přímo při zápisu, detekci podezřelých vzorců souvisejících s ransomwarovými útoky v reálném čase a také pokročilé šifrování. IBM tím současně řeší tradiční slabinu flash pamětí, tedy opotřebení buněk: modul řídí zápisy tak, aby se zátěž rozkládala a minimalizovaly se zbytečné přepisy, díky čemuž může firma používat vlastní mix buněk a přesto mířit na vysokou odolnost i výkon. V nejvyšší konfiguraci nové generace se zmiňuje kapacita přes 100 TB na modul a celý systém škáluje výkon i kapacitu tím, kolik těchto modulů do polí poskládáte, včetně vysokých hodnot IOPS a propustnosti.

Kritika: Část slibů stojí na proprietárním přístupu a marketingových tvrzeních, která se bez nezávislých detailních měření těžko porovnávají s tím, co zvládnou špičková standardní SSD v moderních polích. Výpočetní funkce přímo v disku jsou atraktivní, ale přidávají složitost, spotřebu a potenciální servisní rizika, protože z modulu se stává další výpočetní prvek, který se může stát úzkým hrdlem nebo zdrojem poruch. Pro mnoho nasazení může být výhodnější držet se standardních komponent a spoléhat na osvědčené vrstvy softwaru, které dovedou kompresi, šifrování a ochranu řešit centrálně a jednodušeji spravovat v čase.
 

[Rossi D]

Máte televizor OLED? A dbáte na jeho údržbu? Poradíme, jak na to



  Článek připomíná, že OLED televize jsou tenké, obrazově špičkové, ale jako daň za technologii samosvítících pixelů vyžadují pravidelnou údržbu panelu. Vysvětluje rozdíl proti LCD, které potřebuje podsvit, a zmiňuje i MicroLED jako nástupnickou konkurenci, protože i tam jednotlivé body svítí samy. Zároveň zdůrazňuje, že panel jako takový ještě automaticky nedělá skvělý televizor, výrobci panely nakupují a výsledná kvalita stojí i na elektronice, zpracování a nastavení.
 
Hlavní praktická rada je jednoduchá: OLED televizi nemáte fyzicky odpojovat od elektřiny, ale nechávat ji v pohotovostním režimu. Právě v něm si televizor po vypnutí často spouští automatické servisní procesy, které vyrovnávají opotřebení pixelů a pomáhají proti zbytkovému obrazu a dlouhodobému vypalování. Kdo chce mít kontrolu, může občas projít menu údržby a případně spustit ruční čištění panelu.
 
Text popisuje, že průběh údržby se liší podle značky a generace, ale princip bývá podobný. Často existuje rychlá údržba po několika hodinách provozu a čas od času i delší hloubková procedura po vyšším počtu hodin. Uvádí se příklad, kde krátké čištění proběhne po součtu několika hodin sledování a trvá jen několik minut, zatímco větší cyklus se může spustit po tisících hodin a trvat zhruba hodinu, někdy s nutností potvrzení uživatelem. Důraz je kladený na to, že šetření pár korun odpojováním ze zásuvky se může vymstít, protože údržba se nedokončí a panel může stárnout nerovnoměrně.
 
Zmiňuje se i otázka životnosti OLED a to, že dříve se objevovaly orientační údaje typu mnoho let při několika hodinách sledování denně, později pak konkrétnější hodnota v desítkách tisíc hodin. Pointa je ale spíš v tom, že uživatel má znát rizika statických prvků obrazu, počítat s ochrannými mechanismy a hlavně nechat televizi dělat to, co potřebuje, tedy údržbu po přechodu do pohotovosti.
 
Kritika: Text je užitečný jako připomínka základní disciplíny, ale místy se opírá o starší zkušenosti a srovnání, které nemusí přesně sedět na současné generace panelů a jejich ochranné algoritmy. Chybí konkrétnější a jednotnější návod pro běžného uživatele, co přesně v menu hledat u nejrozšířenějších značek a kdy má smysl ruční spuštění oproti automatice. U údržby by se hodilo jasněji oddělit dvě věci, ochranu proti statickému obrazu a běžné čištění povrchu, protože lidé si to často pletou a pak zbytečně riskují nevhodnými prostředky nebo přehnaným čištěním.
 

[Rossi D]

[Rossi D]

[Rossi D]

[Rossi D]

[Rossi D]

[Rossi D]

[Rossi D]

[Rossi D]

[Rossi D]

[Rossi D]

[Rossi D]

---

[Rossi D]

[Rossi D]

[Rossi D]

[Rossi D]