[JiRo]

@meda: Státní fond audiovize...

Tak jsem si to pustil na pozadí jiné práce, a ani mě to nepřekvapilo. Je to určené především pro lidi z oboru, ale pěkně (možná právě proto) to ukazuje, jak je svět tohoto businessu jiný, než ten náš, a kam asi nejpravděpodobněji směřuje. Je to typ podnikání, kde o efektivitu jde až v posledním případě. Kdo se někdy účastnil nějakého natáčení, ví asi, o čem mluvím. Náklady se hlídají, ale jen v tom smylu, aby už získané prostředky stačily. Tisíce profesí, firem, firmiček a jednotlivých podnikatelů, zažitá schémata, o kterých nikdo nepřemýšlí. Na tvorbě filmu se podílí tolik profesí, že už je otázka, zda kdyby tam některé nebyly, by si toho někdo vůbec všiml. A přitom vznikají další. Existují např. firmy, které dbají na to, aby byl film natočen "ekologicky". Její pracovníci, kromě jiného, dbají na recyklaci jednorázového nádobí použitého cateringem. Řeknete si blbost, ale někomu se na to vyplatilo založit firmu, a živit se tím. Je pak jasné, že pokud se najde systém, který je ochotný na tohle všechno přispívat ze státního rozpočtu, okamžitě se vynoří další, kteří se z té částky snaží vydolovat další "nezbytné deriváty", pomocí kterých se přiživí.

Já sám mám k tomuhle celkem ambivaletní vztah. Na jedné straně celkem chápu, rozumím a i souhlasím, že kultura se má podporovat, na straně druhé si ale říkám, že když někdo nedokáže podnikat s tím, co má v kapse, nebo co si dokáže vypůjčit prostřednictvím komerční služby a pak to zase vrátit, nebo si peníze nezíská od individuálního sponzora, tak by podnikat neměl. Tyhle dvě polohy jsou samozřejmě krajní, a ten ideální stav se pohybuje někde mezi nimi, ale neplatí pro něj, či spíše je tam já nedokážu najít, nějaká jasná a jednoznačná kritéria.

On je ten svět filmového businessu takový zvláštní. Jakoby se sám stylizuje do pozice tvůrců iluzí na plátně a vytváří kolem sebe iluze i ve skutečném světě. Celkem se to asi dá (do jisté míry) pochopit, je ale otázka, do jaké míry je to naše chápání důsledkem vlastního názoru a do jaké míry je ovlivněno právě oněmi iluzemi, které kolem něj onen business sám vytváří. Opět jsem si to uvědomil po shlédnutí posledního filmu ze světa Johna Wick-a, Baleríny.

Kdo příběhy Johna Wicka sleduje, ví o co jde a je, tak nějak automaticky, připraven na onen druh fantasy příběhu, protože nic jiného, než fantasy žánr to není. Nic z toho, co se na plátně odehrává, se ve skutečném světě odehrávat nemůže. Ale budiž. Navíc, odehrává-li se to někde daleko ve světě, jsme ochotni tomu věřit ještě více. Pokud se ale děj přesune do Prahy, tak jako v Baleríně, absurdnost toho příběhu se objeví v plném světle. A s ní i to, se dělo při natáčení toho filmu. Nepochybuji, že si účastnící z českého filmový businessu (a podle tituků jich bylo opravdu hodně), finančně užili. Nevím sice, do jaké míry byly filmové pobídky pro tvůrce rozhodující pro to, aby se část děje přesunula do Prahy, ale jestli v pozadí rozhodování bylo to, že se Praha dostane opět na plátno, je výsledek více než úsměvný. Z Prahy tu vidíme pravobřežní náplavku s ikonickými kruhovými dveřmi kavárny, část prostoru mezi Novou scénou a historickou budovou Národního divadla a pak jednu či dvě staroměstké uličky. Zbytek Prahy jsou pak záběry z Budapešti. O tom, že Divadelní ulice, procházející mezi historickou budovou a budovou Nové scény, je postprodukčně změněna k nepoznání, ani nemluvě. Jasně, tohle k sérii Johna Wick-a prostě patří, tady o nějakou realitu vůbec nejde. Ale v případě, pokud mluvíme o specifikách filmového businessu je to docela symptomatické. A to ani nepíši o tom, co filmaři provedli s rakouským Hallstattem a jeho obyvateli...