[Rossi D]

Ve škole mu "čmárání" zakazovali. Dnes o kresby Doodle Boye stojí Nike i Disney



  Článek líčí příběh britského chlapce Joea Whalea, přezdívaného Doodle Boy. Ve škole měl problémy, protože si pořád čmáral do sešitů a učitelé jeho malování považovali za rušení výuky. Rodiče ho ale podpořili, zapsali do výtvarného kroužku a jedna z učitelek pak jeho skicák sdílela na sociálních sítích, kde vzbudil velkou pozornost. Následovala zakázka na mural v místní restauraci, virální video a postupně i nabídky od velkých značek, dnes, v patnácti letech, má za sebou spolupráci s Nike, Disney či britskou královskou rodinou a jeho typické černobílé „doodles“ se objevují na oblečení, kampaních i velkoformátových malbách. Joe se v rozhovorech snaží poselství posunout dál, mluví o kreativitě, radosti z kreslení a o tom, jak důležité je, aby rodiče i škola dokázali včas rozpoznat a podpořit talent dítěte, místo aby ho „umlčeli“ jen proto, že nezapadá do běžných škatulek.
 
Kritika: Příběh je inspirativní, ale podaný velmi pohádkově jako jednoduché schéma „špatná škola, skvělé sociální sítě a značky, které pochopily talent“. V reálném světě však většina dětí, které v hodinách čmárají, neskončí u Nike nebo u Disney a škola má pořád i tradiční úlohu, naučit dítě soustředění, řád a dokončování práce, ne jen následovat každou momentální zálibu. Zároveň je tu riziko, že se z klukovského talentu stane především marketingový příběh, který velké značky využijí k prodeji dalšího zboží a to je v článku spíše oslavováno než kriticky zvažováno. Z konzervativnějšího pohledu by vedle podpory nadaného dítěte měla zaznít i druhá půlka rovnice, děti potřebují jak prostor pro vlastní cestu, tak pevné hranice a rozumnou míru ochrany před tím, aby se z jejich dětství nestalo jen pozadí pro globální byznys s „autentickým“ příběhem.