[Rossi D]

Dva je málo, čtyři už moc: Proč mají vrtule větrných elektráren vždy právě tři lopatky



  Většina moderních větrných elektráren má tři lopatky proto, že jde o nejlepší kompromis mezi účinností, mechanickou stabilitou, náklady a tím, jak turbínu vnímají lidé. Jednolopatkové řešení je technicky nestabilní, dvoulopatkové se snadno rozkmitá a hodně namáhá konstrukci, naopak čtyři a více lopatek přidávají odpor vzduchu a zbytečně zvyšují cenu. Tři listy rozloží zatížení rovnoměrně, umožní optimální otáčky a přitom udrží konstrukci lehčí a levnější. Tvar lopatek připomíná křídla letadla, aerodynamický profil vytváří tlakový rozdíl, který rotor roztáčí, zároveň ale tři lopatky brání přetáčení a chrání před nadměrným mechanickým stresem. Důležitý je i hluk a estetika, třílisté rotory se při stejném výkonu točí pomaleji než dvoulisté, méně hučí a působí vizuálně vyváženěji než „neklidné“ dvě nebo „přeplněné“ čtyři a více. V článku se zmiňují i prototypy bezlopatkových turbín, které by mohly být levnější a s menší údržbou, ale zatím jsou v rané fázi a třílisté řešení zůstává standardem.
 
Kritika: Volba tří lopatek dává fyzikálně i technicky dobrý smysl, ale text ji podává téměř jako univerzální dogma. Stálo za to více otevřeně mluvit o trade-offech, třílistí obrové sice dobře vyrábějí elektřinu, ale zároveň zásadně mění krajinu a lidské „vnímání“ se nevyčerpá tím, že rotor vypadá opticky symetricky. Článek také jen stručně zmiňuje bezlopatkové a jiné alternativní koncepce, aniž by se vážně ptal, zda není rozumné část budoucnosti hledat v menších, decentnějších zařízeních blíže místu spotřeby, místo spoléhání se na stále větší třílisté stožáry. Tradice v technice není problém, problém je, když se z prověřeného řešení stane nedotknutelný standard a diskuse o jiných cestách se odbude pár řádky na konci.