[Rossi D]

Nikdy neodvracej zrak

 Werk ohne Autor
 Nikdy neodvracaj zrak
Drama / Thriller / Historický
Německo / Itálie, 2018, 188 min 82%
Režie: Florian Henckel von Donnersmarck
Scénář: Florian Henckel von Donnersmarck
Kamera: Caleb Deschanel
Hudba: Max Richter
Hrají: Tom Schilling, Paula Beer, Sebastian Koch, Saskia Rosendahl, Oliver Masucci, Cai Cohrs, Ina Weisse, Jevgenij Sidichin, Mark Zak, Lars Eidinger, Rainer Bock, Hanno Koffler, Florian Bartholomäi, Pit Bukowski, Ben Becker, Ulrike C. Tscharre, Jonas Dassler, Johanna Gastdorf, Martin Bruchmann, Jörg Schüttauf, David Schütter

 Citace: Kurt (Tom Schilling) se poprvé s moderním uměním seznámil jako dítě na výstavě „zvrhlého umění“ pořádané nacisty. Po válce pak prokáže svůj talent a studuje výtvarnou akademii ve východoněmeckých Drážďanech. Zde potkává Ellie (Paula Beer) a je přesvědčen, že našel lásku svého života. Její otec, prominentní lékař Carl Seeband (Sebastian Koch), s jejich vztahem však zásadně nesouhlasí a snaží se jej jakýmikoliv prostředky zničit. To, co nikdo z nich zatím netuší, je skutečnost, že jejich životy jsou již dávno propojeny hrozným zločinem, do kterého byl Seeband za války zapleten. Kurtovi a Ellie se nakonec podaří odejít do západoněmeckého Düsseldorfu. Kurt pokračuje ve studiu a hledá ve svobodném světě svůj nový, moderní výtvarný styl. Životní prožitky a traumata se Kurtovi nakonec stávají inspirací, díky níž začíná tvořit osobité obrazy, které odrážejí nejen jeho vlastní osud, ale i pocity celé poválečné generace.(CinemArt)

KlárkaS 
Epický příběh, který vás zároveň dostane do kolen svojí intimitou. Nejlepší německý herec (nojo, Tom Schilling fangirl), nejlepší hudební skladatel (November, omg!), rodinná tragédie versus životní láska, východoněmecká politika versus umění, časový rozptyl 40 let a přenádherná výprava. Díky bohu že se Florian Henckel von Donnersmarck vrátil k německé historii, The Tourist byl mega fail a tohle mu sedne stejně jako Životy těch druhých! No, a kéž by ten film byl ještě delší.

Insilvis 
Paradoxní film - jeho forma je v naprostém rozporu s obsahem. Snímek o Gerhardu Richerovi, v němž hraje výraznou roli takový umělec, jako Joseph Beuys (byť oba pod fiktivními jmény), zpracovaný směšně kýčovitou formou vhodnou leda tak pro měšťáky. I když je tedy pravda, že tak špatný, jako jeho prvních cca dvacet minut, celý ten film nakonec není, čili se dá zejména díky zajímavému herectví (např. Sebastiana Kocha) nakonec docela dobře sledovat. Co si z toho lze nicméně vzít především? Že Richter, Beuys a spol. jsou už totálně kanonizované osobnosti, vhodné pro didaktické, nenáročné zpracování. Což je docela škoda. Dostatečně signifikantní je jedna z prvních scén, v níž protagonistova schizofrenická, ale výjimečně vnímavá a zřejmě nadaná teta prožívá smyslovou rozkoš při poslechu synergického troubení autobusových klaksonů - pro diváka by to ovšem bylo příliš velké sousto a tudíž spíše nepříjemný (do jisté míry avantgardní) zážitek. Takže se mu místo toho dostane hladivého překrytí nudnou a líbivou variací na klasické hudební téma, při kterém sleduje hezkou scénu se smyslnou herečkou prožívající posluchačský orgasmus. Ostatně, až na tu krátkou pasáž z opery Henryho Purcella King Arthur (to je ta, co připomíná skladku Michaela Nymana z filmu Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec) je film plný nudné, klišovité hudby (většinou Max Richter, Niels Frahm), o vizualitě nemluvě. Čili divákovi se říká: tady probíhá strašné lidské drama, tady existuje umění, překračující běžné hranice, ale po něm samotném žádnou hranici překročit nechce, naopak jej celou dobu nechává v pohodlném pocitu neproblematického (a falešného) porozumění. Je to takový ten film, který dělá: teď se můžeš dojímat nad velkým uměním, ale neboj, nebude to nic hrozného - samotným uměním tě obtěžovat nebudeme. V podstatě tak Werk ohne Autor vlastně implicitně přitakává onomu konzervativnímu a nenávistnému postoji nacistů a posléze komunistů, kteří veškerá "nedemokratická", tedy nelidová díla nekompromisně odsuzovali jako nesmyslná, nesrozumitelná a dekadentní a jež v tomto směru film sebejistě prezentuje jako špatné a nechápavé ignoranty. Mimochodem mě během sledování napadlo, že ono téma umělce, který hledá vlastní výraz a při tom se tak trochu topí v moři stylů, které jsou mu vnucovány zvnějšku, je o dost zajímavěji (a zábavněji) zpracované v komedii Takeši Kitana Achilles a želva.