[Rossi D]

Microsoft představuje Fara-7B, malý model pro „použití s počítačem“, který běží nativně na PC.



  Microsoft představil nový model Fara-7B, malý „computer-use“ agent, který běží přímo na PC a umí ovládat myš a klávesnici. Má jen 7 miliard parametrů, ale podle Microsoftu dosahuje špičkového výkonu mezi modely své velikosti a v úzce vymezených testech pro procházení webu má dokonce překonávat GPT-4o. Fara-7B vnímá obsah obrazovky vizuálně – „dívá se“ na web stejně jako člověk, nečte HTML ani pomocné struktury. V ukázkách dokáže sám koupit zboží, vyhledat informace a shrnout je nebo změřit vzdálenost v mapách, přičemž uživatel jen zadá jednoduchý pokyn a v klíčových momentech (např. zadání hesla) schvaluje kroky. Oproti cloudovému Copilotu běží Fara-7B lokálně, data tedy nemusí odcházet do datacenter, což má snížit latenci a zlepšit soukromí. Microsoft uznává, že model zatím dělá chyby, občas „halucinuje“ a u složitějších úloh se plete, proto je nyní dostupný jen v izolovaném sandboxu, kde má mít omezený přístup k citlivým datům a vestavěné pojistky proti zneužití. Fara-7B je zveřejněn pod licencí MIT na Foundry i Hugging Face, prakticky ho ale lze používat jen s experimentální platformou Magnetic-UI; do budoucna má přijít verze pro Windows 11 Copilot+ PC s integrovaným AI hardwarem.
 
Kritika: Představa „agenta“, který za uživatele kliká po obrazovce, zní moderně, ale z tradičnějšího pohledu je v tom několik háčků. Zaprvé, Microsoft slibuje lokální běh a volnější licenci, ale reálné použití váže na vlastní nástroje (Magnetic-UI, Copilot+ PC), takže skutečná svoboda připomíná spíš nový typ vendor lock-inu než poctivé otevření technologie. Zadruhé, model, který sám ovládá počítač, má v sobě vždy bezpečnostní riziko – a fakt, že se zatím musí držet v sandboxu, je tiché přiznání, že přes všechen marketing ještě není dostatečně spolehlivý. Nakonec vyvstává otázka, zda je opravdu rozumné učit běžného uživatele delegovat základní úkony na „klikacího bota“, místo aby měl jednoduché, přehledné aplikace, kterým rozumí a má nad nimi plnou kontrolu. Dlouhodobě se osvědčilo spíš zpřehledňovat rozhraní a zlepšovat digitální gramotnost, než stavět další vrstvu magické automatizace, která je hezká na videu, ale v praxi bude uživatele často brzdit a potenciálně ohrožovat.

---

Vyzkoušejte Stickerbox, nástroj na tvorbu samolepek pro děti založený na umělé inteligenci



  Stickerbox je nová „AI hračka“ pro děti: malá červená krabička za zhruba 100 dolarů, která funguje jako hlasem ovládaná tiskárna samolepek. Dítě stiskne velké tlačítko, nahlas popíše, co chce (klidně dost chaoticky), zařízení text rozpozná, v cloudu vygeneruje černobílý obrázek a ten na termopapír vytiskne jako samolepku, kterou si dítě následně vybarví tužkami. Hračka používá kombinaci modelů s vlastními „dětskými“ pojistkami, blokuje násilný a sexuální obsah i vulgarity a při nevhodných slovech vytiskne neutrální motiv. Záměr tvůrců z brooklynského startupu Hapiko (Arun Gupta, Bob Whitney) je udělat „AI pro děti“ tak, aby se dítě bavilo a rozvíjelo fantazii, ale neskončilo u klasického nekonečného scrollování obrazovky. Stickerbox je připojený k Wi-Fi, dostává aktualizace (mj. přísnější pravidla na licencované postavy) a chystá se doprovodná aplikace pro ukládání výtvorů i případné placené funkce, jako nahrávání vlastních fotek. Firma má několikamilionové seedové investice a vydělává primárně na samotném zařízení, spotřební materiál (termální samolepkový papír) drží cenově nízko.
 
Kritika: Z tradičnějšího pohledu je sympatické, že hračka končí u papíru a pastelky, ne u dalšího displeje, zároveň ale zůstává několik otazníků. Dítě si zde zvyká mluvit s „černou skříňkou“, která za něj kreslí – místo aby se samo učilo vést tužku po papíře, skládá stavebnici nebo stříhá a lepí. Za cenu jednoho Stickerboxu by přitom šlo pořídit hromadu klasických výtvarných pomůcek a stavebnic, které fungují bez cloudu, aktualizací a rizika, že za dva roky výrobce službu vypne. Otázkou je i ochrana dat a dlouhodobá udržitelnost: bez internetu a serverů je krabička jen drahý termotisk, navíc závislý na proprietárním ekosystému a spotřebním papíru konkrétní značky. A konečně – „AI pro děti“ je vděčný marketing, ale skutečná zodpovědnost leží na rodičích: zůstanou-li AI hračky doplňkem k obyčejnému kreslení, čtení a hraní venku, mohou být přínosné, pokud ale začnou nahrazovat jednoduchou, osvědčenou zábavu, je to krok spíš od než k poctivému rozvoji dětské představivosti a dovedností.