@
JiRo: Já si myslel, že mě podezříváš z kolaborantství s Ai

Něco mě takto zaujme, neváhám hned zastavit ať již s autem či s motorkou (pokud to tedy jde) a fotím, je to silnější než já a je to čím dál častější. Prostě vnímám onen aktuální okamžik o kterém si myslím, že se mi přímo nabízí "tady a teď" a opakovat se nikdy nebude, pokud jej ihned nezaznamenám něco mi uteče a bude mě to následně velmi, velmi mrzet ... no prostě "blbnu" ...
Nějak ty krásy okolo prožívám intenzivněji, kolikrát mě za poslední dobu napadlo fotit například mraky a udělat si z nich velkou sbírku, jenže to co v nich vidím já, vidí pouze má žena ... vždy se předháníme v nápadech v co se takový mrak dál promění.

Pro ostatní jsou ty fotografie pouhým shlukem modré a bílé a jednoduše nezajímavé ... bohužel.
Mám ještě jedno "dědkovské" trauma, pokud vidím na silnici přejeté byť i sebemenší stvoření, mám po náladě, doslova mě to bodne tam někde uvnitř a docela to jak to říci ... bolí ... Za mlada jsem to prožíval také, ale má sebeobranná reakce byla rychlé zapomenutí což se teď nedaří.
Zda je tomu všemu na vině můj někdejší "útěk" hrobníkovi z covidové lopaty, či volání z "druhého" břehu .. netuším. Je fakt, že jsem tehdy při neustálé teleportaci mezi vědomím a nevědomím viděl za oknem nemocničního pokoje špačka na větvi a říkal si zda ho ještě někdy uvidím i v reálu .. Tak se mi to asi vrylo do šedé hmoty mozkové a tak nějak jsem začal tu flóru a faunu brát krapet jinak

Asi bych se měl léčit ...